Napsal: Beetle
Foto: Beetle, Skaven, Kilda

Tak jako minulý rok, tak i tento, Mula zorganizoval akci na jeho chatě poblíž Plzně jménem Training lager Salzberg.

Když jsme se před rokem poprvé dozvěděli o této akci, na kterou nás podezřele horečně zval, místy zavládly pochybnosti, zda-li se bude jednat o pimbálovou akci spojenou s již obligátními pochody, nebo to je jen - i dle názvu- zástěrka pro nucené práce na jeho pozemku, zejména kopání hajzlů, vodního příkopu, či vybudování kopie 1:1 Orlího hnízda.
Kupodivu se toto nekonalo, a tak jsme se nechali i letos nalákat na tuto taškařici.

Oproti minulému roku s jedním cílovým bodem, byly nyní body zájmu tři. Tyto musely postupně skupiny dobýt.

Díky prodlouženému víkendu o volný pátek jsme se rozdělili co se týče dopravy dle možnosti osádek. Já bral v pátek brzy ráno Skavena a Kildu.
Už hned ráno klasicky veškeré dohodnuté plány a časový harmonogram odjezdu narušil Kilda, který jaksi pozapoměl (a za celou dobu vyvěšení akce na to nepřišel!!!) že není a nebude sobota, tedy jeho noční šichta končí jinak, než-li v tento státem doposud uznávaný den pracovního klidu. Namísto osmé hodiny ranní jsme vyrazili až hrubě po hodině deváté. Jedinný pocit klidu se nám dostával s vědomím, že se bez nás nezačne, neboť celé přihlášené osazenstvo čítalo 6 lidí - jmenovitě Mula, GreenPop, Skaven, Kilda, Eril a moje maličkost.

Něco po desáté hodině jsme dorazili na místo určení a hned při podávání ruky na přivítání za přátelským pozdravem následovala láskyplná slova našeho (po)hlavního velitele Muly "Dělejte volové, voblíkat, čeká se jenom na vás!".
Jak to tak ale u nás bývá, nic není tak horké, jak to na první pohled vypadá, takže jsme stihli vypít 2 lahváče, než jsme se konečně důstojně a řádně vymódili pro následující hodiny potu, zoufalství, dezorientace, dehydratace a namožených šlach.

Rozdělení do dvou skupin probíhalo formou losu, který určil společný osud Greenovi, Kildovi, Erilovi na jedné straně a Mulovi, Skavenovi a mě na straně druhé. Green sice něco brblal o nevyváženosti stran, ale ať si pindá, my jsme na to zvyklí... :) Los je děvka štěstěny a tu si nekoupíš.

Proběhla klasická rozprava o účelu této "hry", která se dá shrnout, že jednotlivci, kteří jsou autem vysazeni na střídačku s druhou skupinou na různých místech, mají prvořadý úkol se ve vlatním zájmu sejít/najít a pak, jestliže dorazí na postupně jeden ze tří cílových bodů první, tento ubránit, či naopak dobýt a smazat druhou skupinu bránících z povrchu zemského.

Třetí nedopitý lahváč výborného Svijanského Mázu mi byl pomyslně vyrván z huby a my všichni byli nuceni se nasáčkovat do jednoho Fordu Focus, kterým nás všechny najednou Iveta rozvážela na určené body jednotlivých výsadků. Po cestě jsme protáhli sanice nejen místním usedlíkům, ale i míjející svatební slavnosti, která zřejmě ještě nikdy neviděla takhle plné auto, ze kterého navíc téměř trčely hlavně.
Ihned se mi vybavila vzpomínka z minulého roku, kterak jsem byl vysazen u nějakého kravína, způsobem, že jsem se díval na své odjíždějící auto, na zemi před sebou jsem měl taktiku, kvér a v ruce mapu, která mi naprosto nic neříkala a navíc s takovou kocovinou po předchozím večeru, že čuchnout k pivní zátce, jsem okamžitě zpátky tam, kde jsem včera (resp. dneska) skončil a jedinné co jsem zaregistroval při vypadnutí z auta, byly Mulovy slova "Támhle je sever!"

No tento rok byl pro mě šťastnější nejen kvůli losu místa výsadku, ale i střízlivosti. Navíc po traumatickém zážitku z minulého roku jsem se vybavil nejen kompasem, ale i offline mapami v mobilu. Štěrková cesta dávala tušit, že to není ledajaká polní cesta, ale téměř plnohodnotná komunikace vedoucí někam do lesa. Usoudil jsem toho dle tu a tam pohozených jemných vícevrstvých papírů, které se nevyplácí zvedat. Přemýšlel jsem, jestli už je, díky uvedeným faktům a možnosit potkat civil, či zeleného panáčka, který střílí ostrými, čas složit kvér, který jsem si prozatím nesl v báglu na zádech. Asi po kilometru chůze a občasného čumění do mapy jsem toto učinil, nasadil brýle a začal se paranoidně rohlížet a ohlížet, protože hrozilo už setkání s minimálně jedním členem druhé skupiny, který, určitě celý nedočkavý, běží, namísto pokojné vycházky lesem. Samozřejmě jsem se vysílačkou pokoušel stále vyzývat své zbývající dva soudruhy. Bylo to marné, až do jakéhosi výše postaveného bodu, kdy jsem zachytil oba. Po dalším šlapání směrem k domluvenému bodu setkání se svou skupinou se kontakt omezil již jen na Mulu, se kterým jsem se po chvíli setkal. Zde musím uvést, že má cesta probíhala vyjma čumění do mapy a ověřování si své pozice v mobilu, rychle a přesně. Po setkání s Mulou a následném společném postupu Mulda zdržoval čuměním do mapy, čištěním zamlžených brýlí a chlastáním vody z čutory :) To mělo za následek, nejen že jsme na bod netrefili rovnou ze strany, kterou jsme měli naplánovanou, ale při druhém chybném určení cílového bodu byl Mula postřelen nedaleko správného bodu zájmu zakempeným Greenem. Ten hned po útoku utekl, což jsem se dozvěděl až po hře. V tu chvíli jsem to ovšem nevěděl a stáhl se na vyvýšené místo, ze kterého jsem měl rozhled 180 stupňů pro případ obcházení útočníka. V tu chvíli se začal (klasicky jako na potvoru) hlásit do vysílačky Skaven, že je na domluveném místě. Mula si obvázal lehké zranění nohy a přiskotačil zpátky ke mě do relativního bezpečí s tím, že jde pro Skavena a útok na bod podnikneme všichni tři.
Asi 15 až 20 minut poté mi dělaly společnost jen dotěrné mušky a mravenci. Poté co dorazili všichni jsme se radili o dalším postupu. Při té příležitosti a kupodivu kolem našeho skrytého briefingového místa procházel Eril ve vzdálenosti cca 5m a očividně si byl jist přítomností svého týmu. Z této fáze hry byl vyřazen přes kolimátor verbálně, protože nebudu střílet na člena svého týmu na takovou vzdálenost.

Fajn, už jsou jen dva. Jenže zakempení kdesi na kopci. Namísto toho, abychom šli po vrstevnici téměr 60m podél malých houští a stromků, kde se nabízelo si lehnout a počkat, až soupeř přijde před hlaveň, jsme seběhli dolů a bod zájmu dobývali v rozprostřené rojnici. A to se vyplatilo. Když jsem se šplhal do vrchu po kamenech a mechu, který klouzal jak sviň, vzpoměl jsem  si na dobrý skutek před pár minutami, a modlil se, že až vylezu na úplný vrchol a budu z půl metru civět do hlavně bránícího člena druhé skupiny, smiluje se a z takové blízkosti mi neustřelí hlavu. Nic takového se naštěstí (mě) nestalo a Kilda, který začal pálit ze shora po mých soudruzích, byl z boku zklikvidován, aniž by měl potuchu, že už ho nějakou dobu vidím a snažím se dostat do pozice, ze které se všechno vystřelené nerozbije o křoví. Ovšem zbýval Green, který mohl být prakticky kdekoliv. Jsem nahoře a jak pinballová kulička se přemisťuji mezi stromy. A tu si všímám fotopasti, o které Mula povídal, že na bodu zájmu se vyskytuje. Bohužel musím před ní za vzrostlý strom.
Hlavou mi probleskne absurdní představa toho, kterak lidé vyhodnocující snímky z této pasti se budou tvářit na fotku pitomce v maskáčích, s kvérem a, donucen okolnostmi, pózujícím před fotopastí.
Skaven to při cestě nahoru očividně asi od Kildy schytal, páč když požaduji podporu z vícera úhlů vršku, odpovídá jenom Mula, kterého za chvíli vidím přímo na kopci. Okamžitě jeho směrem z přilehlého roští letí kuličky a dostává zásah.
Fajn, tak už vím zhruba odkud. Přemisťuji se za další strom a kolem mě to začne brutálně létat a několik kuliček se rozmlaskne o strom, za kterým jsem schovaný. Než jsem ale za něj zapadl, všiml jsem si přesně směru odkud létaly. Střídavě tam posílám odplatu. Asi po druhé výměně palba z místa útoku přestává. Uvědomuji si, že vlastně cíl nebyl stanoven. Nebylo cílem nic zničit, nic odpálit, prostě jen dobýt kopec. Jsem na kopci a uvědomuji si, že to je prakticky téměř patová situace. Green je zašitý v roští, tam se můžu zašít taky. Prakticky to odsere ten, kdo se bude o něco snažit. Ale proč by se měl snažit on, nebo proč bych se měl snažit já. Jenže nás čekají další dva body a vzduchová flaška v pažbě není nekonečná, stejně jako limitovaná munice na celý den. Oznamuji plichtu, protože není rozhodnuto o vítězi a jen by se jednalo o plácání vzduchem a municí. Lehce nedomyšleno, ale příště to už Mulda zajisté dopiluje.

Po rauch-pauzičce, kdy Green byl stále zarputile přesvědčen, že vyhrál, jsme se jakožto "poražená" strana vydala deset minut před druhou skupinou na druhý bod.
Velice zkráceně řečeno - na druhou skupinu jsme tam čekali 80 minut. Nejen že zabloudili a chodili dokola, ale navíc se vybodli na Erila, kterého nechali někde za sebou, takže byli dva a prakticky do tří minut po kontaktu byli zlikvidováni bez ztráty jakéhokoliv člena naší skupiny.

Následné dohledávání Erila, který prakticky nevěděl kde je, bylo skrze vysílačky, ale hlavně pro určení směru pomocí hvízdání. Odpovědí jsme ovšem obdrželi nejvíce od čoklů z nedalekých Sebešic.
Prostě neomluvitelně nepochopím, jak se někdo může vybodnout na člena svého týmu a nechat ho napospas osudu, kor když se jedná o tréninkovou akci, která má hlavní účel synchronizovat a stmelit tým.

Ale protože takkoví sobci nejsme všichni, domluvili jsme se s Erilem, že zajde do blízké vesnice, aby se potvrdila naše domněnka o jeho pozici. K jeho štěstí naše cesta k dalšímu bodu vedla stejným směrem, a tak jsme na něj počkali na cestičce vedoucí ze zmiňované obce. Ovšem když milostivě dorazil, vyjádřil se ve smyslu, že už toho má dost a jde zpátky na chatu. Srabácky se k němu připojil Kilda, oháněje se argumentem o týmovém medikovi, a tím že se musí o "postřeleného" postarat. Pěkně prdlajs! Jedinné co je zmohlo, byla lenost a vidina oroseného lahváče.

Svorně jsme je prokleli a pokračovali jen ve čtyřech. Scénář posledního bodu se pozměnil změnil tak, že několik kilometrů vzdálený luxusní bufet pro paroháče (tedy chatu plnou zásob krmiva pro zvěř) si musí Green hájit sám, když se mu rozpadla celá jeho skupina.

Dostal 10 minut náskok a pak jsme vyrazili za ním. Doslova polem nepolem, dolů, nahoru, dolů a kurewsky nahoru.
Za nějaký ten kilometřík jsme dorazili na místo zájmového bodu. Nebyli jsme si jisti, jestli je už hrdinný ochránce pětihvězdičkového krmelce na místě, nebo zatím stále bloudí. Ovšem při vzpomínce toho, kterak jsme na výše posazené louce spatřili v dáli před námi podezřele rychle se pohybující postavičku. V rámci týmového brainstormingu jsme nakonec došli k přesvědčení, že to asi byl Green, protože který jiný trouba by v odpolední výhni navlečený běžel po mezipolní cestě a v poklusu zmizel v lese.

U cílového místa jsme opět narazili na nedomyšlený scénář, který nabízel Greenovi se prostě zašít v blízkém roští a čekat, co uděláme. My jsme neudělali nic, krom toho, že nevěda Greenovy přítomnosti, jsme se rozestavěli a každý si hlídal svůj perimetr pro případ, že by běžící postavička po poli nebyl Green, nebo - dejž to PánBůh - zabloudil a my dorazili na místo první. Asi patnáct minut jsem si spokojeně seděl v roští s bodem zájmu jako na dlani. Když nás to přestalo bavit, shodli jsme se, že Green je určitě již někde poblíž zašitý, a tak, díky mezeře v pravidlech, jsme pomalu v rojnici scházeli dolů k boudě. Mula a Skaven scházeli středem a levé strany, já šel pravou. A jak to tak bývá, sice si dva z našich mohli šáhnout na krmelec, čímž byl prakticky bod dobyt a nemusel nás zajímat zakempený Green. Ale když už jsme našlapali tolik kilometrů, tak jsme to pojali do posledního muže. První zásah z dávky jsem schytal já. Ke střelbou prozrazeném Greenovi zalehlém v křoviskách se začali stahovat oba mí soudruzi. Při přestřelce to dostal Mula a připojil se k mé siestě u stromu poblíž zuřícího konfliktu Skavena a Greena, za který by se nemusel stydět lecjaký speedař. Nevím kde se to v nich vzalo, ale běhajíce se naháněli sem a tam za zvuku rychle se vyprazdňujících zásobníků. Nakonec si jedna kule Skavena našla a Green slavil pomyslné vítězství.

Proběhlo obligátní a povinné foto těch, co trenal dotáhli do zdárného konce a vypravili jsme se nazpět na chatu.

Popisovat bohapustou, ale zaslouženou pijatyku asi nemá moc smysl. Spát jsme šli utahaní jako koťata něco okolo jedné hodiny ranní.

Druhý den ráno, po vydatné jedenácti stupňové snídani, padl návrh si zajet na výlet. Autem na parkoviště a pak asi 2,5km pěšky k nějaké zřícenině. 2,5km sice není nikterak převratná dálka, ovšem když se nejde po stezkách s téměř sklonem přepony rovnoramenného trojúhelníku. No co, pár pauziček a dorazili jsme na místo.

Vyhlídka vskutku impozantní. Akorát že navrchu byla jenom skalka a plácek asi o 15m čtverečních. Sice se nijak extra nebojím moc výšek, ale raději jsem si lehl na zem a rukama šmátral na okraji, kde je ještě pevný povrch a kde je trsy trávy schována naprosto kolmá stěna. Výsledek mě znejistěl, protože dolů jsem neviděl i když jsem byl na kraji a snad jen odhadem tipuji tak 30m volného pádu. Bázlivě jsem se odplížil nazpět a koukám, že Skaven se kochá na vrcholu skalky. Tak si říkám, že tam je zřejmě nějaký dobrej flek na rozhled. Po erozemi vyleštěné skalce vyšplhám k němu abych spatřil, že to pako stojí na rovném místečku akoráte pro dvě chodidla, na naprostém okraji skály a pod ním nedohledno. Při pohledu dolů se mi instinktivně nehty zaryjí do skalního masivu, svalstvo na nohách bravurně imituje Parkinsonovou chorobu, žaludek by nikdo nenašel na obvyklém místě. Prohlásím něco o pitomcích a připosraně se opravdu velmi obezřetně a dvakráte ujištujíce o správnosti došlapu, sunu nazpět na plošinu.

Samozřejmě musí být foto. Jsem zaměstnán tím, co se nachází za mnou a vyjímečně nekontroluji správnost pozice vlajky. Výsledek je na snadě:

O něco málo níže je budka a v ní zápisník návštěvníků. Mula si trošku zaspammuje a já jsem opravdu rád, že toto místo, ač opravdu nádherné, opouštíme v počtu, ve kterém jsme sem přišli a že to někdo nevzal vertikální zkratkou.

Pokračujeme dále na další rozhlednu. Tu po několika kilometrech opravdu nacházíme, ovšem daleko od našich představ o kochání se krajinou. Nejvyšší bod, byl opravdu vysoký betonový vysílač, ovšem obehnaný vysokým plotem. Turisté se zřejmě museli spokojit s vedle postavenou "kozou" ze dřeva, uprostřed které byl kovový sloupek s cedulkou "Triangulační bod - poškození se trestá". Zaprvé nevím co to "triangulační" je, ale určitě to je něco sprostého, ovšem jestli si někdo myslí, že pár navzájem prošroubovaných prohnilých kulatin neurčitého stáří se může pojmenovat "vyhlídka", tak fajn, ale do okolní krajiny je vidět leda tak prd. Alespoň je zde další budka s "návštěvní" knihou. I zde necháme zprávu pro budoucí generace.

Dále se rozhoduje, jestli půjdeme dál nebo ne. Mula a Skaven chtějí, Kilda a Eril ne. Připojuji se k líné skupině a naši hyperaktivní kolegové nás opouští. Čekání na výletníky si krátíme válením v trávě a házením po sobě navzájem vším co les, či v kapse zapomenutá tuba s kulemi, dá. Naši siestu naruší pár výletníků, ale hlavně i výrostků, kteří si opodál rozdělali ohníček. Což by samo o sobě nebylo nikterak závadné, ovšem když po hodině se zvedli a odešli, ohniště stále a dost kouřilo. Smrad, který se odtamtud linul, se nikterak nepodobal žádné pálené přírodní substanci. Prostě ty prasata tam hodili nějaký plast. Když jsem to šel očíhnout a s tímto zjištěním se vracel k Erilovi a Kildovi, zrovna se vraceli Skaven s Mulou. Bylo mi naprosto jasné, že v případě opětovného rozhoření ohně se lidé nebudou rozpakovat určit viníka mezi týpkama v ADYDASPYČO teplákovkách, nebo ve vojenských maskáčich.
Cenné zbytky vody z čutor se nám nechtělo obětovat, a tak každý, kdo jen trochu mohl, přispěl, aby se již pomalu hořící tráva okolo dále nerozhořela.

Vracíme se zpátky k autu s dobrým pocitem, že jsme neprochlastali celý den, a těšíme se jak prochlastáme zbytek dne :)

 Přijíždíme zpět na chatu a uděláme si výborné jídlo, které nám naložila Iveta předchozí den a dorazíme se skvělými špízy. Spokojeni, uťapaní, najezení a s nějakým tím pivem se nám slunné odpoledne přelilo ve večer a tmu.

Znovu ožila myšlenka návrhu nevšední fotografie na blízkém, již nepoužívaném a vysloužilém, židovském hřbitově, kolem kterého jsme se předchozí den vraceli z akce. Sice jsme museli trošku přemlouvat Kildu, ale nakonec šel.

Šli jsme ve tmě bez baterek a tak když po chvíli chůze se ozval familierní hlas "Už tam budem?", zněla odpověď "Už jím procházíme". A skutečně, když jsme se zastavili a proti světlejší noční obloze byly mezi stromy zřetelné vyšší a zarostlé náhrobky. Došli jsme ke hřbitovní zdi, kam jsme chtěli umístit Skavenův fotoaparát. Ovšem Skaven nezklamal a jak s ním bývá se spojitostí s bateriemi, foťák kleknul dříve, než jsme mohli zjistit kvalitu fotky. Zkusili jsme alespoň můj mobil, kterému jsme ale vydatně museli pomoci baterkami namířených do našich fešáckých ksichtů. Bohužel za takovouto fotkou jsme mohli zůstat nejen na chatě, ale i v Praze :)

Návrat zpátky na chatu, kdo měl sílu, ztrestal další lahváče, kdo ji neměl, šel spát.
Nedělní ráno ve znamení úklidu bordelu, co jsme stačili (ale hlavně oba čoklové!!) napáchat a odjezdu do domoviny.

Upřímně děkuji Mulovi za další vydařený víkend, na který se prostě nedá zapomenout. I když po cestě brblám, pot ze mě lije všemi póry, cítím každou šlachu na nohou, tak prostě soubor těchto všech výše zmiňovaných věcí a událostí stojí za to, se znovu zrušit a tím si posunout minimálně svou laťku toho, co jsem, nebo nejsem schopen zvládnout. Hlavně ovšem přátelská atmosféra a neskutečná prdel. To se prostě nedá popsat, tam člověk musí být aby pochopil....
Nezanedbatelné díky patří i Ivetě, která se o nás, sic o den méně, nicméně i tak pečlivě a starostlivě starala.

Díky všem, kteří vytvářeli a se kterými jsem mohl sdílet tyto zážitky. Bylo mi ctí dámo a pánové!

Beetle

Celou fotogalerii naleznete ZDE
Diskusi k akci na FORU