Pohled povstalce

Když jsme 17. května přijížděli do tábora povstalců, který se na několik příštích dnů měl stát naší skrýší, bylo všem jasné, že odsud již není návratu. Předpověď počasí hlásila vydatný déšť a bylo nám jasné, že prudký sráz, kterým jsme do tábora přijeli, zpět již nevyjedeme. Smířili jsme se s naším údělem a šli připravit místo pro spaní.

Spaní bylo připraveno, piva otevřena a pomalu se sjížděli další elitní skupiny povstalců. Když jsme si během následujících hodin podali ruku se všemi spolubojovníky a sdělili nejdůležitější drby, rozhodli jsme se zalehnout a načerpat dostatek sil na další dny nonstop hry.

Ráno nás vzbudilo bubnování. Slibovaný déšť se dostavil a snažil se neúspěšně, ale vytrvale dostat skrze plachtu ponča, kterou jsem měl nad sebou napnutou. Nedá se nic dělat. Sbalit spacák, nasadit pončo a za velitelem pro rozkazy. Většina týmu byla úspěšně nasoukaná v autech, a tak jsem také mohl přisednout a sledovat déšť. Do oficiálního startu hry máme ještě víc než dvě hodiny. Snad pršet přestane. A opravdu přibližně hodinu před startem hry se déšť pomalu vytratil a my se tak mohli v klidu připravit.

Je to tu. Všichni jsou ověšeni potřebným vybavením, já jsem vyfasoval munici pro kulomet a mohli jsme jít na procházku. Tráva mokřejší, více toho bahýnka, ale všichni z toho máme určitě radost. Po deseti minutách jsme došli na místo prvního úkolu. Jděte tímto směrem podél potoku a hledejte nepřítele. Jiná jednotka šla naším směrem, ale sbírala plechovky piva, které v potoku byly rozházeny a měly se vysbírat. Asi vědí, jak nás rozpohybovat.

Po cca tři sta metrech jsme konečně narazili na nepřítele. V lesích před námi kontakt, v zarostlém kopci napravo kontakt. Zaujali jsme palebné pozice (nebo jak se v příručkách píše – schovali jsme se za strom) a snažili se zahlédnout nepřítele. Vždy když se hýbla větvička začali jsme tím směrem střílet, ale nepřítel byl vidět minimálně. Najednou kousek idejně zbloudilá střela zasáhla velitele. Po chvíli padli další a další povstalci. Nebylo to příjemné, ale ve chvíli, kdy jsme zůstali na živu jen poslední tři, demokraticky jsme se dohodli na ústupu. 

Vyběhli jsme na mírnější kopec za námi a ejhle, začalo se po nás opět střílet. Krycí palba a přeběhli jsme několik desítek metrů do dalšího úkrytu. Zalehnout, dobít zbraň a rozhodnout kam dál. Zůstali jsme pohromadě poslední dva. Po chvíli se v lese pod námi začali objevovat další členové armády. Pročesávali les a zjevně někoho hledali. Jednoho jsem nechal přejít a zaměřil se na jeho kolegu. Ve chvíli, kdy první ze skupiny byl na dostřel před mým spolubojovníkem, zahájil palbu. Bohužel můj se zastavil za stromem a já neměl kam střílet. Při přestřelce bohužel můj spolubojovník padl. Zaměřil jsem se tedy na svůj cíl. Najednou se, ale z lesa vynořil další člen armády a za ním další a další. Teoreticky jsem měl všechny spočítané, jak budou padat k zemi. Prakticky, když armáda houkla na svého člena, že jsem od něj deset metrů, bylo mi ouzko. Nemělo smysl se schovávat. První na mušce dostal ránu, zbytek mě zasypal střelami. Ve chvíli, kdy mě jedna z nich škrtla o hlavu a neodpustitelně rozcuchala, jsem musel zaznamenat svoji první smrt dne.

Cestou do tábora jsme mohli konstatovat, že tuhle rozbahněnou cestu se nám nebude chtít chodit stále. Byla to ale nutnost. V táboře již čekalioživení hráči, my jsme mohli dobít zbraně a vyrazit opět do boje.

Další akce byly ale klidnější. Dostali jsme za úkol hlídat kótu č. 4, kde se měla otáčet kolona vozidel armády. Rozestavěli jsme kulomety, zalehli jsme a čekali. Krásné ticho. Když už jsme čekali déle, pro jistotu jsme důkladně zaminovali příjezdovou cestu a čekali dále. Když už čekání pomalu začínala být nuda, začali se kousek od nás ozývat výstřely. Velitel rozhodl přeskupit nás a šli jsme si zastřílet na nepřítele. Pomalinku se k nám posouval a padal jeden za druhým, nakonec mě ale zasáhl.

S padlými jsme se odebrali na místo recyklace, kde nás sebral velitel povstalců s tím, že my, hrstka odvážných napadneme tábor armády. Pochodovali jsme a v srdcích posilovali nenávist k nepříteli, když v tom jsme zaslechli, že za námi přijíždí armádní kolona. Zalehli jsme do příkopů podél silnice a rozkaz byl jasný - rozstřílet je co to půjde. Kolona projíždí a překvapená armáda se snaží z korby náklaďáku reagovat. Další vozidlo a opět střelba. Projeli, stáhněte se. Menší skupina armády se vrací a prohledává les. Nevšimli si nás a vracejí se do tábora.

Jsme u tábora. Slabý odpor u cesty zlikvidován. Padl naneštěstí také velitel. Pomstíme ho! Probíjíme se do prvního ze složité sítě zákopů. Před námi bunkry a věž osazena dvěma kulomety. Po zralé úvaze se pro nedostatek munice a malému počtu povstalců rozhodujeme stáhnout a na tábor zaútočit jindy.

Bez dalších ztrát se dostáváme do našeho tábora, kde se konečně můžeme najíst a velitelé zatím promyslí další postup.

Svačinka pryč a my opět můžeme do akce. Velitel dostává souřadnice XY a zde máme hlídat do noci. Jsme na místě a rozmisťujeme se. Velitel jde za námi prohlédnout terén. „Ty tedy hlídej hlavně…“ ozývají se výstřely a my automaticky zaleháváme a pálíme také. Velitel je mrtvý. Nepřítele jsme zahnali. Po chvíli se objevuje opět. Připravujeme se ke střelbě, když se ozve: „Nestřílejte, jsou to také povstalci“. Došlo k nedorozumění vysokého velení a byli jsme opět staženi zpět do tábora. Cestu tam a zpět jsme šli už tolikrát, že ji od srdce nenávidíme.

Můžeme si pár hodin odpočinout. Dnes nás čeká už jen noční akce.

Je tma a my zkoušíme, zda fungují baterky, kterými budeme svítit ve chvíli střelby. Ve tmě si říkám, že sotva vidím našeho kulometčíka, u kterého se musím držet natož, abych viděl zalehlého nepřítele u cesty. Není to příliš povzbuzující.

Po dvaceti minutách cesty uznáváme, že jsme se asi ztratili. Ujasnění pozic přes vysílačku. Vrátit se, změnit směr a jsme konečně na široké louce u ostatních jednotek. Úkol najít raketu v lesích před námi. Louku osvětluje měsíc a siluety cca šedesáti povstalců roztáhlých přes louku je impozantní. Přesto jak se blížíme k lesu nervozita stoupá a jak někdo trefně poznamenal „Pokud se ten les teď rozsvítí, tak se poseru“.

Jsme konečně v lese a najednou se začínají kus od nás ozývat první výstřely. Rozkaz jasný, rychle běžet a zneškodnit nepřítele. Jsem opět na louce a v dáli sleduji záblesky baterek. Blížíme se, hlídám si kulomet a jak je příležitost začínám také střílet. Nepřátel ubývá. Začínají se objevovat jen ojedinělé záblesky a nepřítel je tak zasažený minimálně z pěti směrů minimálně třiceti ranami. Podle jeho nadávání to není nic příjemného. V křoviscích se schovávají zbytky nepřátel. Naštěstí jednotky povstalců nejsou amatéři a vytahuje se termokamera. Nepřítel neudělá pohyb abychom o něm nevěděli a po chvilce je kompletně zlikvidován.

Hotovo a my můžeme opět do tábora. Na místo přicházíme krátce po půlnoci a opět šťastnější mohou jít spát a připravit se na útok na tábor nepřítele, který začíná ve 4:00. Některé jednotky, ale pokračují a škodí armádě dál.

Díky bohu budíček. Je neuvěřitelná zima. Obléct výstroj, sebrat munici a pochodujeme. Z kopce do kopce, z kopce do velkého kopce. Jsme na místě. Získat nějaký kyslík a počkat na ostatní. Jednotky se rozdělují tak, abychom obklíčili celý tábor a vyrážíme tedy na svou pozici. Máme chvilku klid, ale v tom se ozve „Vy jste mrtvoly?“ na odpověď není čas, prostě sebou fláknout na zem a začít střílet. Nepřítel zlikvidován a my s minimální ztrátou. Vstávám a říkám si, jaký jsem klikař, že jsem dvakrát přežil takovou situaci. Na druhou stranu si nadávám, že se kolem sebe nerozhlížím, jak bych měl.

Dostáváme se k bariérám, za kterými je již schovaný nepřítel. Dostáváme se k volnému prostoru, kde se není kam schovat. Musíme přeběhnout k lesu, kde vidíme nepřítele. Velí se jdeme, tak jdeme a střílíme po čem se dá. Kulometčíka mi zastřelili, já s municí přeběhl. Pomalu pročesáváme les a likvidujeme co se dá. V jednu chvíli si říkám, že cesta není ideální jelikož se kolem nás začíná objevovat čím dál více toaletního papíru. Nemyslet na to a nenechat se zastřelit.

Kus od nás se snaží další jednotky dobýt věž s kulomety. Cesta přes opevněné zákopy není jednoduchá. Pokud na věži zpozorují, že máte kulomet sesype se na vás tolik střel kolik jste za celý víkend neviděli.

Nakonec se ale daří a věž je dobyta. Zbývá poslední budova, kde je nepřítel. Pomalu ji obkličujeme a nakonec podlehne i ona.

Je úspěšně dokonáno a my můžeme naposledy do našeho tábora s hřejivým pocitem, že jsme úkol splnili.

 Napsal: Kanarek / Foto: Skaven

Celou fotogalerii týmu NA z akce naleznete na http://foto.nordicarea.cz/thumbnails.php?album=55